POSLEDNÍ LITERÁRNÍ „KAMEŇÁK“

Všechny jsme si hrály na princezny. A nemůžu popřít, že patřím mezi ty, které ještě občas rády před zrcadlem popustí uzdu své fantazii. Po přečtení knihy Evžena Bočka, kastelána na zámku v Miloticích, mám ale pocit, že mnohem lepší než experimentování s diadémem v účesu a plesovými šaty by bylo si takový lehce zpustlý zámek pořídit. Ne proto, abych si mohla své jméno vylepšit nějakým von či de (díky Bohu tahle móda titulů do Čech na rozdíl od sousedního Německa zatím nedorazila), ale proto, že zpustlá památka je vlastně velmi dobrý projekt na procvičování marketingových strategií. A to je zábavné. Alespoň podle knihy Poslední aristokratka.

Marie Kostková je běžná americká dívka. Její matka Vivien je mírně excentrická Američanka, která volný čas tráví seancemi na telefonu nebo v kadeřnictví a její otec je vysokoškolský učitel. František Kostka ale není obyčejný středostavovský emigrant. Jeho rodina patřila v Čechách k aristokracii, tedy předtím než jeho předci rozházeli rodinné jmění a než se o zbytek úpadku postarala majetek zabavující vládnoucí strana. Když americká rodina Kostkova získá chátrající rodové sídlo Kostka v restituci zpátky, je to spíš za trest. Zvlášť proto, že rodinné úspory padnou na přemístění na druhou stranu oceánu. Navíc nemají žádné zkušenosti s péčí o památku a chybí jim potřebné znalosti českých reálií.

Evžen Boček nesází na jazykově složitý, ironický humor. Vždyť hlavní hrdinka, která příběh líčí pomocí svých deníkových záznamů, na složitý jazykový humor nemá dostatečně dobrou češtinu. I přes vyjadřovací nedokonalost je však schopna trefně komentovat matku, neschopnou naučit se pár základních frází česky, zato s neutuchající touhou napodobovat princeznu Dianu; otce, v němž dluhy a chátrající finančně náročný zámek probudí nepříjemné skrblící sklony; pragmatickou a sprostou kuchařku s chutí na řádně vypálenou ořechovku; hypochondrického zahradníka a kastelána, který se netají nenávistí k návštěvníkům a kterého nejlépe vystihuje cimrmanovské „postavil si hospodu uprostřed lesa, aby mu do ní nechodili lidi“.  Humornost knihy tak může čtenáři připadat prvoplánovaná, daná absurditou postav a nereálností situací, do nichž se dostávají – svatba lidovou tvořivostí a zábavou milované Helenky Vondráčkové či pokoj s nápadnou nacistickou symbolikou, budiž toho důkazem. 

Jedno je však jisté, Evžen Boček má jasno v tom, jak to na zámcích fungovalo dříve a jaké psí kusy je třeba provádět v dnešní době pro přilákání a zaujmutí stále náročnějších návštěvníků. Tento aspekt restituce a péče o památky popisuje velmi zdařile, vtipně a tak zajímavě, že po přečtení jeho knihy mám pocit, že neexistuje lepší a kreativnější práce než v marketingu zámku. A pokud by více rozvíjel tuto „reálnou“ část spíše než absurdní postavy, mohl se zavděčit i literárním kritikům. Já jsem však ráda, že to neudělal, kniha mne rozesmála a ráda ji doporučím na sychravé odpoledne. Pokud však máte možnost, raději si ji od někoho vypůjčete, není to totiž literární dílo, k němuž se budete často vracet a hledat v něm odpovědi na životní otázky. Navíc ji lze přečíst rychlostí japonského šinkansenu, neboť je velmi čtivá a zábavná.

Přirovnání této knihy k filmu Kameňák režiséra Trošky považuji za trefné. Humor je jednoduchý, nevyžaduje zvláštní znalosti a zkušenosti, neobsahuje filosofické úvahy, násilí a (světe, div se) ani sex. Nespornou výhodou ale je, že knihu klidně můžete číst na noční hlídce v lese na táboře bez toho, abyste šíleli z každého stínu.  A taková literatura se občas dost hodí!

Evžen Boček, Poslední aristokratka, Druhé město, Brno, 2012