POLOOSTROV PARADOXNÍ POLITIKY

Facebookový profil mé jihokorejské kamarádky mě vždycky dokáže patřičně zaujmout. Často se marně snažím rozluštit její statusy a většinou musím dokonce požádat o anglické vysvětlivky, protože Google Translator korejštinu zas tak úplně nezvládá. Nejvíce mne ale fascinují fotky – moderní technické vymoženosti navozující pocit naprostého luxusu vedle staré architektury a pro mne zajímavých tradic (věděli jste například, že v Jižní Koreji lidé slaví svých prvních 100 dnů života?). Bohužel, takto idylický je život jen v jedné části korejského poloostrova. A to přesto, že ještě v 50. letech 20. století měly obě části stejné výchozí podmínky.

Zajímavý vývoj dvou téměř identických zemí s odlišným politickým systémem poutavě popisuje ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji Barbara Demicková - americká novinářka, kterou její zaměstnavatel – Los Angeles Times – vyslal v roce 2001 do Jižní Koreje jako zpravodajku pro korejský poloostrov. V rámci své práce zde začala dělat rozhovory s uprchlíky z KLDR a postupně z nich sestavila knihu. Seznámíme se tak s Mi-ran a Čun-sangem, mladým mileneckým párem, který se vyrovnává s nástrahami dospívání i kastovního rozdělení korejské společnosti, s lékařkou Kimovou, se vzornou dělnicí paní Songovou a její vzpupnou dcerou i dětským bezdomovcem. Jejich životy ovlivnila chudoba, nedostatek energie, nedostatek práce, zákazy, potlačování svobodné vůle, ale hlavně hladomor. Přitom po rozdělení Korejského poloostrova se nezdálo, že by byl komunistický režim až tak špatnou volbou. Země fungovala díky kultu vůdce Kim Ir-sena a díky výhodnému zahraničnímu obchodu s ostatními zeměmi komunistického bloku. První problémy nastaly, když se ve světě začaly komunistické režimy hroutit, což těžce postihlo prakticky veškerý průmysl, který byl na zahraničních dodávkách závislý. Smrt milovaného vůdce pak už byla jen další ranou, které uvrhla obyvatelstvo do zmatku. Následný hladomor pak zasadil zoufalému obyvatelstvu další ránu a je rozhodně jednou z největších humanitárních katastrof na světě, podle odhadů při něm zemřelo až 20% obyvatelstva KLDR.

 Pro příběhy Barbary Demickové je hladomor stěžejní a to nejen kvůli jeho katastrofálním dopadům na životy hlavních postav, ale i proto, že pro mnohé se stal „poslední kapkou“ a donutil je k útěku. Hodně působivý je zvláště obraz doktorky Kimové, vděčné režimu za poskytnuté vzdělání, která v nemocnici vidí bídu a podvýživu a na útěku v Číně uvidí misku se psím žrádlem, které vypadá lépe než jídlo pro vzdělanou severokorejskou elitu, kterou se cítí být.

Kniha nenabízí jen pohled na strastiplné životy v diktatuře a nebezpečný útěk na svobodu. Popisuje, že ani v Jižní Koreji není život uprchlíků ideální a to přesto, že Jižní Korea na jejich adaptaci vydává nemalé finanční částky.

Nečekejte žádnou klasickou beletrii, Barbara Demicková je žurnalistka a je to vidět, píše reportážním způsobem, kombinuje příběh s historickými fakty, ověřuje zdroje, vyhledává svědky a fotografie. Její kniha není ani román ani literatura faktu, jedná se o populárně naučnou literaturu vhodnou pro ty, které východoasijský poloostrov fascinuje stejně jako mne, ale na vědecké publikace si netroufají. Je čtivá, zajímavá a emotivní. Hlavně proto, že se zaobírá závažnou lidsko-právní tématikou a při jejím čtení víte, že Severní Korea tam kdesi v Asii skutečně existuje.

Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji, Barbara Demicková, Kniha Zlín, 2014

Tímto velmi děkuji nakladatelství http://www.knihazlin.cz/ za poskytnutí recenzního výtisku.